Dojmy z turnaje od naší fanynky - Helči

Protože jsem neměla nic lepšího na práci, rozhodla jsem se onoho nedělního rána, že se pojedu podívat na svého drahého bratříčka na florbalový turnaj. Díkybohu jsme ráno nabrali malé zpoždění, a tak jsme byli ušetřeni přesunu mezi halou, ve které se údajně mělo hrát, a tou, ve které se skutečně hrálo. Přes šatny (vchod pro diváky byl při našem příchodu stále zamčený, ale stejně tam nikdo nebyl) jsem se dostala do hlediště a pak už nezbývalo než čekat, až se na hřiště dostane ten správný tým. A dočkala jsem se zhruba po desáté hodině. Upřímně přiznávám, že ze začátku mé fanouškovské nadšení nebylo nijak viditelné, natož slyšitelné. Nejsem zvyklá fandit, na zápase jsem nebyla jak dlouho, a už vůbec nejsem zvyklá být tím, kdo začne skandovat a vyburcuje tím i ostatní diváky. To ale neznamená, že bych nefandila – ba naopak – jen fandím tak nějak uvnitř. Naštěstí se během turnaje objevily i fanynky ze všech fanynek největší – maminky. A pak se to rozjelo, pak už jsem neodolala a zařvala si taky, a to nejednou. A že bylo proč. Jako „nový“ fanoušek jsem si užila už ve skupině od každého trochu – remízu, prohru a hlavně tu výhru. Čtvrtfinále bylo prostě super a natěšilo mě na další pokračování. Semifinále dotažené až do nájezdů? Lahůdka! Škoda jen, že dopadlo v náš neprospěch. Stejně tak je škoda, že se nepodařilo získat alespoň to třetí místo. Ale zážitek to byl parádní, to se musí nechat. A myslím, že se nikdo nepodiví, že podle mě byl hvězdou turnaje (alespoň pro fanoušky Tupounů) jednoznačně Peťan – ty jeho góly jsem ani nestačila počítat!

Na další, včerejší turnaj jsem bohužel nejela a lituji toho. Ale doufám, že ještě budu mít příležitost se na Tupouny podívat a zase si pořádně zafandit.

Vaše   H.B.

V Lelekovicích, 22.3.2010